Zurück

So nah – so fern | Tak blízcí – tak vzdálení

Das Projekt „So nah – so fern. Beziehungsgeschichte(n) zwischen Böhmen und Sachsen“ stellt sich vor … oder was Sie schon immer über die böhmisch-sächsische Geschichte wissen wollten, aber nie zu fragen trauten.

Projekt „Tak blízcí – tak vzdálení. Česko-saské dějiny v proměnách staletí” se představuje …aneb co všechno jste chtěli vědět o česko-saských dějinách, ale báli jste se zeptat

von Martin Musílek

Unlängst veröffentlichte die BILD die Nachricht, dass der kleine Fluss Kirnitzsch im Elbsandsteingebirge sein Flussbett verändert und sich dadurch die Grenze zwischen Böhmen und Sachsen verschoben hat. Die Headlines „Wanderer findet 500 qm neues Deutschland“, „Deutsche Ostgrenze verschoben“ oder „Landgewinn geht auch ohne Panzer!“ bargen die banale Information, dass der genannte Fluss in seinem neuen Lauf wenige Meter seiner Strömung verkürzt hat. Dieses nicht unübliche Naturphänomen würde kein Aufsehen erregen, wenn nicht der genannte Fluss Teil der tschechisch-sächsischen Grenze wäre. Er mäandriert nicht mehr in seinem ursprünglichen Lauf auf deutscher Seite, sondern verläuft nun gerade, so dass er ein ca. 500 m² großes Stück neuen Gebietes am östlichen Zipfels Sachsens im Nationalpark Sächsische Schweiz umfließt.

Kirnitzsch18

Die Kirnitzsch an der Neumannmühle / Řeka Křinice u Neumannova mlýna (Foto: CC Wikipedia LausitzerLeben).

Während einer Tour durch die Böhmische Schweiz hatte der Wanderer und Kartograf Rolf Böhm das ausgetrocknete alte Flussbett der Kirnitzsch entdeckt. Und nun ist „ein Land größer und das Nachbarland kleiner. Ganz ohne Krieg und Vertreibung“, kommentierte Böhm seinen ‚Fund‘ und liefert direkt auch mögliche Zukunftsszenarien: ein neues Bundesland oder gar ein neuer Staat könne hier entstehen. Böhm denkt dabei sofort an die Einrichtung einer Postfiliale: „Der Wanderweg geht gerade dran vorbei. Da würde wohl jeder gern eine Postkarte schicken wollen“, beschreibt Böhm die Zukunft des „Liberlands“.

Diese Schlagzeile zeigt, wie lebendig die Beziehungsgeschichte(n) zwischen Sachsen und Böhmen aufgrund der gemeinsamen Grenze auch heute noch sind und wie die natürliche Strömungsänderung eines nicht regulierten Grenzflusses es zum Medienereignis schafft; sogar die russische Nachrichtenagentur TASS (bis vor kurzem ITAR-TASS genannt) hat darüber berichtet.

Die böhmisch-sächsische Grenze im Nationalpark Böhmische Schweiz ist seit dem 15. Jahrhundert weitgehend unverändert. Die bergige Landschaft der Grenzregion zwischen Sachsen und Böhmen ist dünn besiedelt und kaum durchdringbar. Der andalusischer Ritter Paul Tafur (1410–1484) schrieb schon während seiner Reise durch europäische Länder in der Mitte des 15. Jahrhunderts, dass sich der Weg von Prag nach Meißen „erhebe, wie eine Mauer der hoch und bewaldet Bergrücken“, aber jenseits des schwer zugänglichen Elbsandsteingebirges unterhielten die Menschen beider Regionen enge Kontakte auf unterschiedliche Weise, und das schon seit der Steinzeit.

Bastverziertes Gefäß Altscherbitz. Foto: Jürgen Lösel

Ein Rindenbastgefäß aus einem jungsteinzeitlichen Brunnen in Altscherbitz (Lkr. Leipzig) ca. 5100 v. Chr. Die vergleichbaren Exemplare sog. Šárka-Stil sind aus Mittelböhmen bekannt. Ein Austausch fand wahrscheinlich über das Dresnder Elbetal statt / Nádoba zdobená březovou kůrou z neolitické studny v Altscherbitz (okr. Lipsko) cca 5100 př. Kr. Srovnatelné exempláře tzv. stylu Šárka známe také ze středních Čech. Výměna pravděpodobně probíhala údolím Labe (Foto: smac | Jürgen Lösel).

Das Ausstellungsprojekt mit dem Arbeitstitel „So nah – so fern. Beziehungsgeschichte(n) zwischen Böhmen und Sachsen“, dessen Umsetzung im smac für Herbst 2018 geplant ist, zeigt die Geschichte beider Regionen in einem weiten chronologischen Rahmen von der Vorgeschichte bis zur Gegenwart ausgestellt. Im Mittelpunkt stehen dabei nicht die „großen Männer“ dieser Geschichte(n), sondern auch Handwerker, Gesellen, Künstler, Kaufleute und natürlich Frauen. Es wird gezeigt, dass dabei nicht nur die Menschen, sondern mit ihnen auch Bräuche, Know-how und Güter die Grenze passiert und zur gegenseitigen Bereicherung beigetragen haben.

 

UAL_Rep_M_01_0027

Die Matrikelliste der Universität Leipzig aus dem Gründungsjahr 1409 / Matriční list univerzity v Lipsku v roce založení 1409 (Foto: Universitätsarchiv Leipzig).

Das wohl bekannteste Beispiel für die böhmisch-sächsische Beziehungsgeschichte ist die Universität Leipzig, die 1409 von aus Prag ausgezogen Lehrern und Schülern gegründet wurde. Im 17. Jahrhundert wiederum war Sachsen (vor allem Pirna und Dresden) Zufluchtsort für Hunderte böhmische Exulanten. In die andere Richtung von Sachsen nach Böhmen gingen vor allem Bergarbeiter, die jenseits der Grenze bessere Arbeitsmöglichkeiten sahen. Während der beiden Weltkriege waren die Beziehungen zwischen Sachsen und Böhmen immer wechselhaft. Im Ersten Weltkrieg noch als Verbündete eingetreten, änderte sich dies rasch. Nach dem Zweiten Weltkrieg gerieten beide Regionen hinter den Eisernen Vorhang und heute sind beide Staaten Mitglieder der Europäischen Union.

Diese Vergangenheit(en) und die aktuelle Gegenwart zeigen die wechselvollen Beziehungen dieser beiden Regionen, die nicht allein aus Geschichte und Archäologie, sondern zahlreichen weiteren Disziplinen, wie Kunstgeschichte oder Volkskunde dargestellt werden können.

Auch ich bin quasi als Migrant aus Böhmen nach Sachsen gekommen, um das genannte Ausstellungsprojekt mit vorzubereiten und kann dabei nicht nur die faszinierende Entwicklung der sächsisch-böhmischen Geschichte untersuchen, sondern auch ihre Zukunft. Wer weiß, ob nicht R. Böhm oder einer anderer bald wieder durch natürliche Phänomene geschaffenes „Neuland“ (diesmal) in Böhmen entdeckt und die Grenze ein weiteres Mal neugezogen werden muss.

Martin Musilek_3OG

Martin Musílek (CZ) ist Fellow im Rahmen des Programms Fellowship Internationales Museum der Kulturstiftung des Bundes und Kurator der Ausstellung „So nah – so fern. Beziehungsgeschichte(n) zwischen Sachsen und Böhmen“ / Martin Musílek je účastníkem programu Fellowship Internationales Museum der Kulturstiftung des Bundes spolkové kulturní nadatace a kurátorem výstavy „Tak blízcí – tak vzdálení. Česko-saské dějiny v proměnách staletí“ (Foto: smac).

Das Ausstellungsprojekt wird gefördert im Programm Fellowship Internationales Museum der Kulturstiftung des BundesKulturstiftung

 

 

Projekt „Tak blízcí – tak vzdálení. Česko-saské dějiny v proměnách staletí” se představuje …aneb co všechno jste chtěli vědět o česko-saských dějinách, ale báli jste se zeptat

Martin Musílek

Nedávno přišel nejčtenější německý deník Bild se zprávou, že říčka Křinice změnila svůj tok, čímž došlo k posunu hranice mezi Českem a Saskem. Pod titulky „Turista našel 500 čtverečních metrů nového Německa“, „Německé východní hranice posunuty“ nebo „Územní vítezství jde i bez pancíře!“ se skrývala banální informace o tom, že se na výše zmiňované říčce protrhl meandr, a tím se o pár metrů zkrátil její tok. Za normálních okolností by si tohoto běžného přírodního jevu všiml málokdo. Řeka Křinice však shodou okolností tvoří česko-saskou hranici. Nyní si dovolila nevybíhat několik metrů směrem na německou stranu jako původně, ale rozhodla se protékat rovně. Vybočeného území o rozloze circa 500 metrů čtverečních, které se nachází v nejvýchodnějším výběhu Saska v parku Saské Švýcarsko, by se tak podle Bildu mohlo dožadovat Německo. Informace se prvně objevila na amatérských webových stránkách kartografa a turistického nadšence Rolfa Böhma. Ten při toulkách po Českém Švýcarsku objevil vyschlé říční koryto. „Naše země je větší a sousední menší. Bez války a vysídlení,“ napsal Böhm v nadsázce na svém webu. Rovnou přednesl i možné další scénáře – na území by mohla vzniknout buď nová německá spolková země, anebo úplně nový stát. Fungoval by jako daňový ráj, z Německa by dovážel pivo a dobrým podnikatelským plánem by podle Böhma bylo i zřízení pošty. „Přímo kolem vede cesta. Každý turista by odsud určitě poslal pohlednici,“ rozvinul Böhm budoucnost nového „Liberlandu“.

Úsměvná historka mimo jiné ukazuje, že česko-saské vztahy jsou – vzhledem ke společné hranici – i dnes stále živé a podobná nepatrná událost, jako je změna toku neregulované pohraniční říčky, nalezne dostatek místa v mediálním prostoru. Zprávu totiž převzala přední evropská média, včetně ruské agentury TASS (donedávna označovaná jako ITAR-TASS). Česko-saská hranice probíhající národním parkem České Švýcarsko se výrazněji nezměnila od 15. století a pro Němce jde o nejstarší kus státní hranice vůbec. Řídce osídlená a těžko prostupná hornatá krajina jednoduše nepřála kolonizaci a osidlování, což si uvědomovali již naši předci. Například Andalúský rytíř Pavel Tafur (1410–1484) při své cestě po evropských zemích v polovině 15. století zaznamenal, že na cestě z Prahy do Míšně se mezi Čechami a Německem „zvedá, jako nějaká zeď, vysoké a zalesněné pohoří, k jehož překročení na koni nebo pěšky lze použít pouze několik k tomu určených cest“. I přes tyto nepříznivé přírodní podmínky však spolu obyvatelé obou reginonů udržovaly různě silné kontakty již od počátku lidských dějin.

Realizace výstavního projektu s pracovním názvem „Tak blízcí – tak vzdálení. Česko-saské dějiny v proměnách staletí“ je v Státním muzeu pro archeologii v Saské Kamenici (Chemnitz) naplánována na podzim roku 2018. Minulost obou regionů bude sledována v širokém chronologickém záběru od ranné doby dějiné až na práh současnosti. V centru pozornosti bude stát člověk, obyčejná lidská bytost nebo chcete-li konkrétních obyvatelé obou zemí. Velké dějiny totiž mnohdy spoluutvářeli nejenom „velcí muži“, ale také dnes namnoze bezejmenní, nýbrž nikoliv bezvýznamní jedinci. Hranici mezi oběma zeměmi pravidelně překračovali kupříkladu kupci, umělci, řemeslníci, tovaryši nebo zpravidla trvale migranti, kteří hledali v sousedních zemích lepší životní perspektivy. Do nového prostředí často přenášeli vlastní kulturní zvyklosti, hospodářské a společenské know-how, čímž docházelo k vzájemnému obohacování nově příchozích se starousedlíky. Pro příklady netřeba chodit daleko. Na nově založenou Lipskou univerzitu v roce 1409 přesídlilo velké množství mistrů a studentů z Prahy, podobně se Sasko (zejména města Pirna a Drážďany) stalo v 17. století místem, kam se uchýly stovky českých exulantů. Vedle významných politiků a šlechtických předáků však do Saska odcházelo také velké množství měšťanů nebo venkovských obyvatel. Tyto čeští pobělohorští exulanti se pozitivním způsobem podíleli na dalším vývoji saského kurfiřství ve chvíli, kdy jednotlivé evropské země trpěly během třicetileté války populační depresí. Naopak v Čechách hledali v minulosti obživu zkušení saští horníci nebo těžaři, kterým stříbrné a jiné doly nabízely bohaté možnosti uplatnění.

Zatímco do první světové války vstupovaly obě země jako spojenci, na jejím konci měly zcela odlišný vývoj. Československá republika se vydala cestou demokracie, Německo cestou, kterou určovali přední stoupenci demokracie, tentokráte však té nacionální. Události spojované s druhou světovou válkou silně rezonovaly zejména v českém pohraničí a výstavní projekt se nebude vyhýbat ani představení podobných krizových období. Po druhé světové válce se obě země nedobrovolně ocitly v rámci „východního bloku“, aby se v novém tisíciletí staly prostřednictvím svobodné volby svých občanů součástí Evropské unie. Je zřejmé, že v průběhu staletí se neustále proměňovala síla a intenzita kontaktů, která byla odvislá nejenom od aktuální politické situace, ale také – a to platí zejména pro ranou dobu dějinnou – od stavu našeho současného poznání minulosti. Poslední slovo rozhodně ještě neřekla archeologie; nové poznatky však lze očekávat také od dalších vědních disciplín, které budou na lidské dějiny nově nahlížet optikou česko-saských vztahů.

Za migranta – byť pouze dočasného – mohu být považován také já. Na začátku února 2016 jsem se stal členem týmu SMACu, který má za úkol výše zmiňovaný výstavní projekt připravit. Naskytla se mi tak vynikající příležitost nejenom opět o trochu více poznat naše západní sousedy, ale také ponořit se do minulosti a sledovat fascinující vývoj česko-saských vztahů v proměnách staletí. Věřím, že se představením minulosti obou regionů podaří otevřít debatu o naší společné budoucnosti. Dějiny Česko-saských vztahů totiž neskončily, ale neustále trvají a jaké budou v budoucnu, hodně záleží právě na nás. To ostatně platí také pro humorný příklad zmíněný v úvodu. Rolf Böhm totiž při svých úvahách pominul skutečnost, že u vodního toku, který není nijak regulovaný, k protržení meandrů dochází pravidelně a víceméně nahodile. Jak podotýká ředitel národního parku Česko-saské švýcarsko Pavel Benda, jen kousek od místa, které označil Böhm, právě tekoucí voda vymílá meandr zase u druhého břehu. Až se zanedlouho protrhne, „nové území“ tím získají zase Češi.

Zurück

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind markiert *